Jirko Paroubku, díky!

Při pátečním dopoledni zastihla nás na titulních stranách zpravodajských serverů jiná tvář, než na kterou jsme byli několik posledních dnů zvyklí. Miloše Zemana trochu nečekaně nahradil na mediálním výsluní Jiří Paroubek. Rozhodl se totiž, že svou nezapomenutelnou politickou kariéru definitivně ukončí. Pro blaho svoje, pro blaho své rodiny, pro blaho politické strany LEV21, pro blaho všech.

Jiří Paroubek byl opravdu nepřehlédnutelnou figurou v dějinách české politiky. Jako muž ostře nabroušených loktů a neméně ostrého jazyka se (i přes počáteční neúspěch v duelu s Milošem Zemanem o předsednický post v ČSSD) vyšvihnul do politické špičky, kam se méně ostře profilovaní jedinci už prakticky nedostávají. Dennodenně plnil stránky novin svými kontroverzními výroky, kroky, svým populismem, demagogií a provokující arogancí. Svým bezhlavým politickým stylem si brzy vysloužil lichotivé označení buldozer a lvím dílem přispěl k polarizaci české společnosti. To i díky jemu začali mnozí levicoví voliči k smrti nenávidět pravici a právě tak mnozí pravicoví voliči měli pro všechno levicové jen slova nejhlubšího pohrdání. Příkopy se prohloubily, nůžky se ještě více rozevřely.

Svou arogancí, přístupem k médiím a prezentovaným pocitem neomylnosti nakonec dosáhl Jiří Paroubek u jedněch nekonečného obdivu, zatímco u mnoha dalších vzbudil obrovskou averzi, která v září 2009 vygradovala legendární vaječnou sprchou, jakou se žádný jiný politik v české kotlině (a nejspíš ani v zahraničí) pyšnit nemůže. Nutno uznat, že Jiří se tomuto protestu postavil čelem a svět obletěly fotografie, kde předseda s hrdě vztyčenou hlavou čelí náletu slepičích ovulací.

Strana, kterou Jiří Paroubek mistrnou demagogií vytáhl z úpadku voličských preferencí, nakonec ale na osobě stejného předsedy ztroskotala. Jeho buldočí styl se totiž začal zajídat i části voličů ČSSD a kromě toho vyburcoval voliče z opačné strany barikády. Ze solidně našlápnuté cesty k výraznému volebnímu triumfu a premiérskému křeslu se stalo volební Pyrrhovo vítězství bez šance sestavit vládu. I když to Jiří Paroubek ještě nevěděl, právě tehdy, v červnu 2010, nastal konec jeho politické kariéry o kterém se dočítáme z palcových titulků médií oficiálně až dnes. Éra, kdy se Paroubkův projekt LEV 21 spojil s Českou stranou národně socialistickou, jež byla ochotna pro toto spojení, snad v bláhové naději na nějaký ten mandát, vyloučit ze strany svého dosavadního předsedu, ta už v politickém životopisu Jiřího Paroubka neznamenala prakticky nic.

Za dobu aktivního působení ve veřejném sektoru toho stihl Jiří Paroubek opravdu hodně. Ale až dnes, byť s nezbytnou sebechválou na rtech („Mnohé se mi v životě podařilo, více nežli naprosté většině jiných lidí.“) dospěl Jiří Paroubek k poznání, které kdyby učinil o dekádu dříve, mohli jsme si ledasco ušetřit – pro něj (i pro nás) bude nejlepší, když se bude věnovat své rodině, svojí práci a do politiky už se nebude montovat. A za to mu patří dík.

Můj předchozí blog: Budu bít ženy, pane prezidente