Jiří Paroubek byl opravdu nepřehlédnutelnou figurou v dějinách české politiky. Jako muž ostře nabroušených loktů a neméně ostrého jazyka se (i přes počáteční neúspěch v duelu s Milošem Zemanem o předsednický post v ČSSD) vyšvihnul do politické špičky, kam se méně ostře profilovaní jedinci už prakticky nedostávají. Dennodenně plnil stránky novin svými kontroverzními výroky, kroky, svým populismem, demagogií a provokující arogancí. Svým bezhlavým politickým stylem si brzy vysloužil lichotivé označení buldozer a lvím dílem přispěl k polarizaci české společnosti. To i díky jemu začali mnozí levicoví voliči k smrti nenávidět pravici a právě tak mnozí pravicoví voliči měli pro všechno levicové jen slova nejhlubšího pohrdání. Příkopy se prohloubily, nůžky se ještě více rozevřely.
Svou arogancí, přístupem k médiím a prezentovaným pocitem neomylnosti nakonec dosáhl Jiří Paroubek u jedněch nekonečného obdivu, zatímco u mnoha dalších vzbudil obrovskou averzi, která v září 2009 vygradovala legendární vaječnou sprchou, jakou se žádný jiný politik v české kotlině (a nejspíš ani v zahraničí) pyšnit nemůže. Nutno uznat, že Jiří se tomuto protestu postavil čelem a svět obletěly fotografie, kde předseda s hrdě vztyčenou hlavou čelí náletu slepičích ovulací.
Strana, kterou Jiří Paroubek mistrnou demagogií vytáhl z úpadku voličských preferencí, nakonec ale na osobě stejného předsedy ztroskotala. Jeho buldočí styl se totiž začal zajídat i části voličů ČSSD a kromě toho vyburcoval voliče z opačné strany barikády. Ze solidně našlápnuté cesty k výraznému volebnímu triumfu a premiérskému křeslu se stalo volební Pyrrhovo vítězství bez šance sestavit vládu. I když to Jiří Paroubek ještě nevěděl, právě tehdy, v červnu 2010, nastal konec jeho politické kariéry o kterém se dočítáme z palcových titulků médií oficiálně až dnes. Éra, kdy se Paroubkův projekt LEV 21 spojil s Českou stranou národně socialistickou, jež byla ochotna pro toto spojení, snad v bláhové naději na nějaký ten mandát, vyloučit ze strany svého dosavadního předsedu, ta už v politickém životopisu Jiřího Paroubka neznamenala prakticky nic.
Za dobu aktivního působení ve veřejném sektoru toho stihl Jiří Paroubek opravdu hodně. Ale až dnes, byť s nezbytnou sebechválou na rtech („Mnohé se mi v životě podařilo, více nežli naprosté většině jiných lidí.“) dospěl Jiří Paroubek k poznání, které kdyby učinil o dekádu dříve, mohli jsme si ledasco ušetřit – pro něj (i pro nás) bude nejlepší, když se bude věnovat své rodině, svojí práci a do politiky už se nebude montovat. A za to mu patří dík.
Můj předchozí blog: Budu bít ženy, pane prezidente