S rostoucím údivem sleduji, jaká nová móda se to uchytila v české kotlině. Čím dál více politicky činných jedinců se uchyluje k tomuto nešvaru – kandidatuře ve více volbách. Nemám teď na mysli madam Bobošíkovou, která za poslední dobu nevynechala jedinou příležitost kandidovat – ucházela se o mandát europoslance, prezidentskou funkci, kandidovala do poslanecké sněmovny a při těchto posledních volbách i do senátu. Vzhledem k tomu, že při žádném z těchto pokusů neuspěla, je její urputná snaha sic úsměvná, leč naprosto legitimní.
Nešvar, který chci tepat já, je kandidatura těch, kteří již v nějakých volbách uspěli. Tomuto trapnému jednání se bohužel nevyhýbá levice ani pravice.
Za levici zmiňme doktora Supermana Ratha, který jakožto poslanec úspěšně kandidoval v krajských volbách a stal se i hejtmanem. Je od něj skoro hloupé, že tak okatě dává najevo, že se při práci poslance dá stihnout i takový vedlejšák, jako je právě hejtmanská funkce. My, běžní smrtelníci, za třetinový plat, než jaký pobírají poslanci, pracujeme 8 hodin denně a představa druhého zaměstnání na plný úvazek je pro nás nemyslitelná. Naproti tomu pan doktor zvládá prý s přehledem funkce obě a v jeho stopách se vydal po volbách nově i hejtman Hašek, který dříve tvrdil, že při souběhu těchto funkcí nelze ani jednu vykonávat pořádně.
Z těchto faktů mi vyplývají tyto možné závěry:
1) Politické funkce (nejen ta poslanecká a hejtmanská, ale všechny ty, které někteří jedinci zvládají vykonávat souběžně) jsou finančně hrubě nadhodnocené. Ve skutečnosti se jedná o velmi jednoduchá a časově nenáročná zaměstnání, při kterých někteří prý dokonce stíhají občasně vykonávat své původní zaměstnání (např. lékařskou praxi). Pokud je tedy tento závěr pravdivý, pak by bylo záhodno výrazně omezit finanční ohodnocení na těchto pozicích.
2) Politici, kteří vykonávají dvě funkce naráz, svou práci flákají. Nebývají tam, kde by měli být, své funkce plní jen napůl. Vzhledem k tomu, že u volených funkcí není nikdo, kdo by těmto flinkům dal padáka, (jako bychom ho dostali my, normální smrtelníci, kdybychom svou práci flákali) jediným řešením by bylo zákonem zakázat kandidaturu těm, kteří již na nějakou veřejnou funkci zvoleni byli.
Příkladem z pravice je kandidatura Andrey Češkové. Ta byla vloni po masivní individuální kampani vykroužkována až na místo europoslankyně. Minulý týden pak kandidovala v Praze v komunálních volbách, prý ve snaze „podpořit ODS a pomoci kolegům na Praze 5.“ Do zastupitelstva byla skutečně zvolena a nyní, dva dny po volbách na svou novou funkci rezignovala. Prý nechce hromadit funkce a do zastupitelstva nikdy nechtěla, nicméně dle jejích slov si velmi váží důvěry voličů. Dámy a pánové, tak to je skutečně tragikomedie. Skutečně to takto chceme? Jako voliči bychom přece chtěli mít přehled, koho si volíme a budou-li zvolení kandidáti po volbách rezignovat, očekávám, že volební účast bude v dalších letech výrazně klesat. Vždyť žádný volič netouží nechat ze sebe dělat blázna. (Ne, že bych já osobně Andreu Češkovou volil.)
Podobným případem bude i případ – opět z levice – Zdeňka Škromacha. Ten úspěšně kandidoval do poslanecké sněmovny a najednou – hleďme ho – kandiduje do senátu. Dle ústavy zrovna tyto dvě funkce kumulovat nelze, čili pokud Zdeněk Škromach v druhém kole senátních voleb uspěje, bude muset složit mandát poslance a nastoupí tak za něj náhradník. Ale copak by mandát, který voliči svému kandidátovi dají, neměl být závazný? Jsem přesvědčen že ano. I v těchto dvou případech by bylo řešením, kdyby lidé zvolení na jednu funkci neměli možnost kandidovat na žádnou další.
Bohužel, celé to má jeden obrovský zádrhel. O schválení zákonné úpravy, která by tuto problematiku jakkoli řešila a měnila k lepšímu, rozhodují právě ti, kterých se to týká…
Můj předchozí blog: "Líbí se mi" aneb Facebook rájem vyčůraných i naivních
